Filmové herectví vs. divadelní herectví

Zkušení herci často říkají, že mezi hraním ve filmu a hraním v divadle je zásadní rozdíl.

Slavný výrok Michaela Cainea zní, že divadlo je „operace skalpelem", zatímco film je „operace laserem".

Co tím ale myslel? Co mají herci na mysli, když o tom rozdílu mluví?

V tomto článku se podíváme na to, v čem se film a divadlo pro herce a jejich herecký projev zásadně liší.

Pořadí a délka natáčení #

Divadelní hra začíná na první stránce, prochází jednotlivými scénami v řadě za sebou a končí na stránce poslední – při představení to může trvat třeba dvě hodiny.

Film může vznikat tři týdny nebo tři měsíce (i déle) a klidně se začne natáčet scénou 27, pak scénou 89 a pak scénou 2 – jinými slovy, točí se zcela mimo pořadí.

Pro herce to znamená, že musíš mít stále pod kontrolou emoce, které jsi v každé scéně použil. Třeba tvoje postava prožívá ve scéně 23 zranitelnost – a tři týdny poté, co točíš scénu 24, si musíš přesně vybavit, v jakém rozpoložení jsi v té předchozí byl.

Někteří herci si kvůli tomu vedou tabulky emocí pro každou scénu.

Závěr: filmový herec musí rozumět emoci každé scény a sledovat, jak se jeho postava vyvíjí napříč celým příběhem.

Intimita #

Film je nesrovnatelně intimnější médium než divadlo.

V divadle musí být tvoje gesta viditelná i pro krátkozrakého diváka sedícího sto metrů daleko úplně vzadu v hledišti – odtud pramení přehnané pohyby a výrazné gesto.

Ve filmu ale kamera může být tak blízko, že celé plátno vyplní jediné oko – a nejmenší záchvěv či mrknutí vidí každý v sále.

Totéž platí pro zvuk. V divadle musí tvoje slova dolétnout až k nedoslýchavému divákovi schovanému v temnotě posledních řad.

Při natáčení naopak ultracitlivý mikrofon zachytí i ten nejslabší výdech a rozešle ho celým kinosálem.

Filmové herectví je tedy v podstatě „menší" a „tišší". Tam, kde bys v divadle vyjádřil odpor tím, že zahodíš hlavu dozadu a zkřivíš obličej, stačí ve filmu letmé záškubnutí koutkem úst.

Závěr: ve filmu hraj přirozeně jako v reálném životě a především – hraj v malém.

Opakování záběrů #

V divadle nedostaneš šanci scénu zopakovat, když zapomeneš text nebo se něco pokazí. Musíš prostě jet dál.

Ve filmu naopak můžeš v každém záběru zkoušet různé přístupy a jemnými změnami hledat to, co funguje.

Závěr: ve filmu si připrav několik variant, jak scénu zahrát, a dovoluj si experimentovat.

Znalost předlohy #

Lawrence Olivier by sklidil bouři nevole, kdyby při Hamletovi pronesl: „Být, či nebýt – to je otázka, kterou si kladu."

Mnohé divadelní hry totiž diváci znají do posledního slova.

Nové hry samozřejmě tento problém nemají – pokud herec udělá chybu, nikdo v hledišti se to nedozví.

Téměř žádný film (s výjimkou filmových adaptací divadelních her) ale nemá scénář vytesaný do kamene. Kdybyl poručík Kilgore řekl: „Přišel jsem si oblíbit vůni napalmu ráno," nikdo by si toho nevšiml.

Jasně, ta replika není tak dobrá jako originál, ale divákům by to bylo jedno.

A totéž platí pro postavy. Každý ví (nebo si myslí, že ví), jaký byl Hamlet – ale veřejnost neměla před premiérou vůbec žádnou představu o tom, jaká bude Amélie. Mohla být přesně taková, jakou ji chtěl režisér Jean-Pierre Jeunet a Audrey Tautou.

Závěr: v divadle se drž textu; ve filmu máš větší svobodu experimentovat a improvizovat.

Příprava #

Při práci na divadelní hře většinou začínáš ve zkušebně spolu se všemi ostatními herci a režisérem a hru budujete společně.

Jako skupina zkoušíte, hledáte různé možnosti, vzájemně si předáváte nápady a pomalu skládáte celou inscenaci, až je připravená k uvedení.

Souběžně s tím se pravděpodobně učíš text.

U filmu je to úplně jinak.

Jakmile dostaneš scénář, sedíš sám a učíš se text nazpaměť – v duchu si představuješ, jak to bude vypadat a jak by měla být každá scéna podána.

Když konečně přijde den natáčení, můžeš se s ostatními herci potkat poprvé v životě deset minut před začátkem. Možná dostaneš chvíli o samotě s režisérem, abyste probrali průběh akce – a možná taky ne.

A i když scénu natočíš, režisér ti klidně řekne, abys zapomněl na to, co jsi dělal, a zkusil něco úplně jiného.

Závěr: sám musíš scénář důkladně prostudovat, dokonale ho poznat a připravit si různé varianty provedení každé scény.

Závěr #

Nemysli si, že úspěch v divadle automaticky znamená úspěch na plátně. A naopak.

Pokud tedy přecházíš z jednoho média do druhého, pamatuj: nic nebrat jako samozřejmost!